Tajemství skrytých pokladů... aneb kdo a proč si cennosti schovával a kde je můžeme hledat?Poklady vznikají úplně jednoduše. Kdosi, jehož totožnost se podaří zjistit jen zcela výjimečně, ukryje na bezpečné místo finanční hotovost nebo jiné cennosti s úmyslem v budoucnu se pro ně vrátit. To se mu však již nepodaří (buď zemře nebo mu v tom zabrání jiné okolnosti). Nejčastěji se ukrývání cenností dává do souvislosti s válečnými konflikty. Mnohé z našich pokladů skutečně pocházejí z období mezi husitskými válkami a šedesátými lety 15. století, další byly ukryty v nepokojných letech války třicetileté. Schovávání pokladů však nemusí souviset s přímým ohrožením původních majitelů, ale spíše s jejich strachem a obavami z událostí blízkých i vzdálených. Mnoho pokladů je také pozůstatkem kriminální činnosti.

Vesnice jako zlatý důl

Může se to zdát zvláštní, ale největší množství pokladů se u nás našlo ve vesnickém prostředí. Není to proto, že by vesničané byli bohatší než měšťané nebo dokonce lidé z vyšších společenských kruhů, třeba šlechtických. Zámožní vesničané sice existovali, ale byli spíše výjimkou; na vesnicích jinak naprosto převládali ti sociálně nejslabší. Vesničtí obyvatelé však byli ze všech nejohroženější, protože neměli jinou možnost, jak své úspory chránit, než zakopat je do země, popřípadě je ukrýt nějak jinak. Ve městech, na rozdíl od vesnic, totiž fungovaly prostředky kolektivní obrany. Města měla hradby a v řadě případů také disponovala vojenskou silou, kterou bychom dnes nazvali domobranou. Měšťané se proto ve svých městech cítili bezpečněji a neměli tolik důvodů k ukrývání cenností jako vesničané. Přesto k němu i v městském prostředí docházelo a poklady tam jsou dodnes nalézány.

Jak je to s poklady ukrytými na hradech?

Nejméně hromadných nálezů paradoxně pochází z prostředí, kde bylo cenností a peněz nejvíce. Z bohatství šlechticů, členů knížecího či královského dvora, případně samotných panovníků se v podobě pokladů nedochovalo prakticky nic. Zní to sice dost neuvěřitelně, ale pokud se vám zachce vidět místo, kde takřka s jistotou žádný poklad není a nikdy nebyl, navštivte libovolnou hradní zříceninu. Pověsti o hradních pokladech jsou totiž opravdu jen pověstmi. Středověké hrady byly totiž jakési trezory, určené k přechovávání peněz a cenností, což je paradoxně hlavní důvod, proč se na nich dnes už žádné poklady nevyskytují. Pokud totiž někdo takový hrad dobyl, zcela jistě se postaral o to, aby trezor vyprázdnil do posledního penízku. Při podobném plenění byla bezpochyby každá metoda dobrá a téměř jistě se vždy našel někdo, kdo prozradil místo úkrytu i toho nejtajnějšího z hradních pokladů.

I v případě hradů však existují výjimky potvrzující pravidlo a přítomnost pokladů na nich nelze úplně vyloučit. Příkladem je třeba hrad Karlštejn, který nechal císař Karel IV. vystavět – mimo jiné – jako velký a bezpečný trezor pro své vzácné korunovační klenoty. Při jedné z jeho rekonstrukcí byl v jedné ze zdí objeven unikátní soubor cenných předmětů, který se sestával výhradně ze stříbrných nádob a různých součástí oděvu, například vzácných kování opasku. Do své skrýše byl uložen už v době Karlově, přibližně v polovině 14. století; komu mohly vzácné předměty patřit a co ho vedlo k jejich ukrytí, lze snad jen hádat. Tento výjimečný poklad součástí sbírek pražského Uměleckoprůmyslového muzea.

Poklady Čech, Moravy a Slezska

Čtyři a půl tisíce pokladů, objevených zhruba za posledních 250 let na území Čech, Moravy a Slezska, rozhodně není zanedbatelné množství. Nelze však pochybovat o tom, že ve skutečnosti bylo pokladů nalezeno daleko víc; jejich obsah však skončil u překupníků, zlatníků, kovolitců a také v soukromých sbírkách. Kolik takových pro vědu navždy ztracených pokladů bylo a je, nelze ani odhadnout. Není pochyb o tom, že tento trend u nás dodnes přetrvává a znalci dobře vědí, že na každý nahlášený objev připadne hned několik objevů utajených. Neděje se to jen v České republice, ale prakticky po celé Evropě. Je přitom smutnou pravdou, že ochota nálezců odevzdat nalezené poklady státem pověřeným institucím, jako jsou například muzea, je přímo úměrná výši nálezného, které je stát ochoten nálezci zaplatit (nálezce má právo na nálezné od příslušného krajského úřadu, většinou do výše ceny materiálu).

Ve většině případů poklady nenalézají znalci a profesionální hledači pokladů, ale docela obyčejní lidé při docela obyčejných činnostech. Tak kdy najdete ten svůj poklad Vy?

Abychom optimalizovali správnou funkcionalitu a chování našich webových stránek, používáme soubory cookies. Setrváním na našem webu a jeho používáním s tímto vyjadřujete souhlas.
Přečtěte si o našich cookies více zde...

Souhlasím