V minulých Numismatických novinkách jsme vám vyprávěli příběh Františka Josefa I. a jeho manželky Alžběty Bavorské, řečené Sisi. Dnes vám více přiblížíme osud Alžběty, která je dodnes považována za jeden ze symbolů Rakouska. Mnohokrát se stala inspirací k nejrůznějším zpracováním, především těm filmovým. Určitě nebudeme lhát, když budeme tvrdit, že za dnešní představou mnohých z nás o slavné Sisi stojí romantická trilogie z 50. let, která ji vykresluje jako krásnou a hodnou císařovnu. To, jaká ve skutečnosti byla, už nedokážeme objektivně posoudit. Jediné k čemu se můžeme upínat, jsou záznamy o ní.
Pojďme se seznámit s jedním z příběhů a pohledů na krásnou císařovnu Sisi!
Dětství ve znamení her a rozvernosti
Alžběta Amálie Evženie přišla na svět na Štědrý den roku 1837 v mnichovském paláci na Ludwigstrasse a od mala byla přezdívaná Sisi. Jejími rodiči byli Ludovika a vévoda Maxmilián Bavorský, pocházející z vedlejší linie rodu Wittelsbachů. Pár společně povil celkem devět dětí a byť dle filmu z 50. let se zdá jejich vztah harmonický, opak byl pravdou. Jednalo se o dvě rozdílné osobnosti, které ke společnému životu spojila jen sňatková politika jejich rodin.
Vévoda Maxmilián byl temperamentní člověk. Měl řadu různorodých zájmů, kterým se naplno věnoval, což mnohdy nesouznělo s požadavky rodinného života. Velice rád cestoval, hrál na citeru, četl (jeho knihovna měla kolem 27 tisíc svazků) a psal básně pod pseudonymem Phantasus. Zároveň měl velký zájem o lidi, a to z různých společenských vrstev. Ve spojitosti s Alžbětou lze tak konstatovat, že i přesto, že v pozdějších letech jejich vztah nebyl dobrý, mu byla v mnohém velice podobná, a to především svou touhou po svobodě a nezávislosti.
Naproti tomu Ludovika byla rodinný typ a svůj čas nejraději trávila v rodinném kruhu. Z toho je patrné, že v jejich společném životě docházelo k mnoha nešťastným situacím, jež vyplývaly z rozdílných vzájemných očekávání.
Rodina trávila svůj čas v zimě v Mnichově a v létě se odebírala na zámek Possenhofen u Starnberského jezera. Zde Sisi vyrůstala volně, nezatížena ceremoniály a dvorním protokolem. Dováděla se svými sourozenci, se kterými měla až do konce života hezké vztahy, a naplno si užívala bezstarostného dětství, na které v pozdějších letech s láskou vzpomínala, a po kterém se jí mnohokrát stýskalo.
K jejím zálibám, které si uchovala po celý život, patřila jízda na koni. Dokonce jí její otec nechal v Mnichově zřídit cirkusovou manéž, kde se učila krasojezdectví. Vévoda vůbec byl vědom mnohých shodných rysů mezi ním a dcerou, a proto byla Sisi jeho miláčkem. Spojovala je jak touha po cestování, láska k přírodě a zvířatům (obzvláště koním), tak hra na citeru či psaní básní.
Nečekaný zvrat během zásnub
Alžběta a její budoucí manžel František Josef I. se poprvé setkali již v roce 1848 v Innsbrucku, kam se arcivévodkyně Žofie vydala se svými syny, jelikož ve Vídni vypukla revoluce. Tam za nimi na návštěvu dorazila Ludovika (Žofiina sestra) s některými svými dětmi. Tehdy se však jednalo jen o letmé seznámení, neboť Franzi se zabýval politickými událostmi v zemi a Alžběta se spřátelila s Karlem Ludvíkem, mladším Františkovým bratrem.
První vzplanutí lásky zažila Alžběta v patnácti letech, jejím vyvoleným byl hrabě Richard, který však podlehl vážnému onemocnění.
Zhruba v té době se arcivévodkyně Žofie poohlížela po vhodné nevěstě pro svého syna Františka. Její původní plány postupně ztroskotávaly. Poslední oženit jej s neteří pruského krále Annou nevyšel, protože Anna byla již zasnoubená a Prusko nemělo zájem na sňatkovém spojení s Rakouskem. A tak se začala zaměřovat ke své rodné zemi. Věděla, že její sestra Ludovika má hned dvě dcery na vdávání, z nichž nejvhodnější se zdála být Helena, zvaná Nené.
A jak se říká slovo dalo slovo a Žofie se domluvila s Ludovikou na možném zasnoubení jejich dětí. Zpečetěním tohoto spojení byla pozvánka do Ischlu, kde měla proběhnout oslava císařových narozenin a oznámení jeho zasnoubení se sestřenicí Helenou.
V srpnu 1853 přijela Ludovika do Ischlu nejen s Helenou, ale vzala s sebou i Alžbětu, doufajíc jednak v její zaslíbení Karlovi Ludvíkovi, a také ji chtěla rozptýlit z Richardovy ztráty. Ženy dorazily oděné ve smutečních šatech, protože zemřel jejich vzdálený příbuzný. U společného stolu však místo Heleny zaujala Františka Alžběta. Některé knihy uvádí, že byl doslova polapen její krásou, a to přesto, že na sobě měla smuteční šat, oproti své sestře doslova zářila. František z ní nemohl spustit oči a zamiloval se do ní.
Večer před Františkovými narozeninami se konal ples, během kterého se měl zasnoubit s Helenou. Oficiálně se tak mělo stát při tančení kotilionu, jenž měl být završen obdarováním kytice, která symbolizovala zasnoubení. Před plesem však František oznámil své matce, že si místo Heleny vybral Alžbětu, a tak se i stalo. Kotilion tančil s ní, jakožto i kytici nakonec dostala Alžběta. Na druhý den Ludovika obdržela oficiální žádost o ruku pro svoji dceru Alžbětu, která souhlasila.
Velkolepá svatba ve stínu prvních pochybností a přísného protokolu
Poté, co došlo k oficiálnímu oznámení o zasnoubení, začalo pro Sisi velice náročné období. Musela se začít učit cizí jazyky a vůbec dohánět vzdělání, všeobecný přehled a protokol. Zkrátka se zabývat záležitostmi, které jí byly cizí a neměla k nim vztah.
František ji během zásnub i několikrát navštívil. Ještě před uzavřením sňatku bylo potřeba rovněž u papeže zajistit dispens, protože František Josef a Alžběta byli bratranec a sestřenice, stanovit výši věna pro Alžbětu a roční částku, která byla stanovena na neuvěřitelných 100 000 zlatých, avšak i tak v budoucnu nepokryla Alžbětiny výdaje.
V dubnu 1854 nastal den D, kdy Alžběta opouštěla své milované Bavorsko a společně v doprovodu své rodiny se nalodila na parník, který je dovezl až do Vídně. Vystupovali v Nußdorfu, kousek od Vídně, kde je společně s císařskou rodinou čekal zástup lidí, aby přivítali Alžbětu v Rakousku.
Po připlutí se odebrali na zámek Schönbrunn, kde je čekaly nejrůznější společenské povinnosti a Alžbětě byly přiděleny dvorní dámy. Alžbětu již v té době zasáhly pochybnosti o tom, zda dokáže zvládnout roli císařovny.
Svatební obřad se konal 24. dubna 1854 v kostele sv. Augustina a oddávajícím byl vídeňský arcibiskup Rauscher. Po obřadu následovaly audience a slavnosti, kterých se královský pár účastnil. Veselí bylo zakončeno plesem, po kterém pár odjel na líbánky na zámek Laxenburg.
Náročná úloha císařovny vs. rodinný život
První trhliny ve vztahu a ukázka nesourodosti páru se projevily již během líbánek. František stále pracoval a vracel se do Vídně, zatímco Sisi trávila svůj čas, místo se svým manželem, ve společnosti dvorních dam. Zcela určitě toužila jako jiné novomanželky po přítomnosti svého manžela a vadilo ji a nedokázala pochopit, že upřednostňuje státnické záležitosti před ní.
Navíc se na ní valilo čím dál víc povinností a dvorského protokolu, který ji diktoval, jak by se měla jako císařovna chovat a co by rozhodně neměla dělat. Byl ji stanoven denní rozvrh, ve kterém nebylo moc místa pro její osobní záliby, některé vzhledem k etiketě nemohla provozovat vůbec. Jejím úkolem bylo být vždy a za všech okolností dokonalá, perfektně ustrojená a reprezentativní. Toto vše plus nikdy nekončící zájem o její osobu a chybějící opora ji pravděpodobně skličovaly a ona toužila po svém původním způsobu života.
Alžběta poprvé otěhotněla po první cestě císařského páru, která byla do Čech a na Moravu. Tato zpráva byla pro habsburský rod radostnou událostí, obzvláště pro Žofii, která sama měla dlouholeté potíže s otěhotněním a František Josef byl doslova jejím vymodleným dítětem. V březnu 1855 přišla na svět první dcera, jež byla pokřtěna jako Žofie Frederika Dorothea Maria. Sisi byla z jejího narození nadšená a moc se o svou dceru chtěla starat, avšak Žofie její úmysly zamítla s odůvodněním, že nemá dostatek zkušeností a bude proto lepší, když výchovu vnučky převezme sama. Tím započaly dlouholeté spory mezi Sisi a Žofií.
Druhým dítětem císařského páru byla opět holčička, která se narodila v červenci 1856 a dostala jméno Gisela Ludovika Marie. I zde se Sisi rozplývala nad svou milovanou holčičkou, byť rodina mohla být zklamána z opětovného narození dívky. Žofie si i v tomto případě trvala na převzetí výchovy, čemuž se však tentokrát Alžběta vzepřela a oporou jí byl i sám František Josef.
Mladá rodina často cestovala. Sisi tyto cesty nerada absolvovala, jednak proto, že nejevila příliš velký zájem o povinnosti vyplývající z jejího postavení, a také z důvodu odloučení od svých dětí. Při jedné z chystaných cest do Uher, které si velice oblíbila a nelze vyloučit, že i kvůli tomu, že Žofie je nenáviděla, se rozhodla vzít s sebou i obě dcery. Žofii se její rozhodnutí nelíbilo, ale Sisi jejích protestů nedbala. Sisi byla z Uher nadšená a cestu si užívala. Krátce před další cestou v rámci Uher jim však onemocněla Gisela, která se sice po pár dnech uzdravila, ale nakazila svoji starší sestru Žofii, jež nemoci podlehla.
Po její smrti se Alžběta uzavřela do sebe a vyhledávala samotu. Ku prospěchu nebyly ani výčitky a obviňování ze strany arcivévodkyně. To vše způsobilo, že se nakonec vzdala výchovy Gisely a přenechala ji tchyni.
Zármutek nad ztrátou dítěte později vystřídal záblesk naděje v podobě třetího těhotenství. Dlouho očekávaný syn a následník trůnu se narodil v srpnu 1858 a dostal jméno Rudolf. Ihned bylo jasné, že jeho výchovu opět převezme Žofie, navíc porod Alžbětu značně vyčerpal.
Postupem času začala stále více postonávat. Příčin mohla být řada, mimo jiné nervové krize, odtučňovací kúry a neustálé neshody s tchyní. Stále častěji proto pobývala mimo Vídeň a cestovala. Nějaký čas strávila na Madeiře, kde se zotavovala z plicní choroby, jindy v Seville, na Mallorce či na Korfu. Její cesty domů byly provázeny smíšenými pocity, kdy se moc těšila na shledání se svými dětmi, ale zároveň se obávala Žofie a života na dvoře, který ji tak moc svazoval a nevyhovoval.
Je známo, že během pobytu na vídeňském dvoře ji po čase skolila choroba, jež doslova jako mávnutím kouzelného proutku zmizela, když odcestovala. Z dnešního pohledu je jednou z možných příčin duševní nepohoda pramenící pro ni z nehostinného prostředí, které ji ve Vídni obklopovalo.
Císařovna během svých cest trávila svůj čas dlouhými pěšími túrami a koupáním v moři. Velice si oblíbila Korfu, kam se ráda vracela a nechala si tam postavil vilu Achilleion.
Jak již bylo naznačeno, Sisi pravděpodobně zažívala duševní nepohodu, která byla provázena stavy nechutenství, odtučňovacími kúrami, depresemi aj. Rovněž jí byla diagnostikována chudokrevnost a trpěla otoky nohou, kvůli kterým navštěvovala lázně Kissingen. Pravděpodobně v té době se u ní objevila zvláštní záliba, které holdoval i její dědeček, založila si album krásek, kam zakládala obrázky krásných žen. Těžko definovat důvod tohoto zájmu, sama byla považována za jednu z nejkrásnějších žen tehdejší doby, avšak z dochovaných pramenů se jeví, že ona sama se takto vnímat vůbec nemusela.
Byla ženou, jež byla pod drobnohledem veřejnosti, kde se chyby nepromíjely. Tento tlak a další vlivy měly pravděpodobně na svědomí císařovninu posedlost po dokonalosti. Celý život se snažila být fyzicky aktivní a držela různé odtučňovací kúry a hladovky, jimiž si chtěla udržet štíhlou postavu. Její den se skládal vedle cvičení, jízdy na koni také ze zkrášlovacích procedur. Opodstatněnou pýchou byly její vlasy, o které se pečlivě staraly služebné. Prameny uvádí, že mohla mít potíže s chrupem, což dodnes slouží i jako odůvodnění, proč je na obrazech zobrazována se zavřenými ústy. S postupujícím věkem ji sužovaly obavy ze stárnutí, které se snažila všemocně zastavit prostřednictvím nejrůznějších přípravků. Její poslední portrét ji zachycuje ve věku 42 let, poté se již schovávala za vějíře a závoje.
Rovněž již byla zmíněna i Alžbětina láska k Uhrám. Ta byla tak inspirující, že se naučila maďarsky a za společnici si vybrala Maďarku Idu Ferenczyovou, jež se stala její blízkou přítelkyní a důvěrnicí. Ida ji seznámila dokonce s hrabětem Andrássym, který v ní viděl možnou spojenkyni v případě maďarských zájmů. Sisi, oproti rakouskému národu, ten maďarský okouzlila a získala si jej.
Během války Rakouska s Pruskem byla rakouská strana značně oslabena, a aby byla zachována habsburská monarchie, bylo potřeba se v rámci říše dohodnout s národními reprezentacemi. Mezi Rakouskem a Uhry probíhala složitá jednání a František Josef byl na popud své ženy nakonec nakloněn rakousko-uherskému vyrovnání, což vyústilo ve vznik „duální“ monarchie skládající se ze dvou státní útvarů – Rakouska a Uherska.
Po této události se v Uhrách připravovala korunovace, při níž byl pár korunován současně, což bylo do té doby nestandardní. Ceremonie se odehrála v kostele sv. Matyáše v Budapešti. Jako dar získal císařský pár zámek Gödöllö.
Po čase Sisi zjistila, že je opět těhotná. Tentokrát se však rozhodla, že se její dítě narodí v Uhrách a bude o něj pečovat bez „pomoci“ tchyně. V dubnu 1868 se narodilo poslední dítě Františka Josefa a Alžběty, dcera Marie Valérie. Sisi se na dceru velice upnula a vychovávala ji v maďarštině a k lásce k Uhrám. Nicméně představa je jedna věc, skutečnost věc druhá. Marie Valérie náklonnost k Uhrám nakonec nezdědila a v mnohém byla naopak spíše podobná svému otci Františkovi Josefovi.
Alžběta také každoročně navštěvovala svoji rodinu v Possenhofenu, především matku Ludoviku, se kterou byla v pravidelném kontaktu. S otcem Maxmiliánem postupem doby ztratila dobré vztahy. Někdy se uvádí, že jej vinila ze špatného vztahu, který měl s její matkou a v němž spatřovala rysy svého vlastního manželství. Dokonce když v roce 1888 zemřel, nepřijela na jeho pohřeb a vymluvila se na zdravotní důvody.
Naopak dobré vztahy udržovala se svým bratrancem, králem Ludvíkem II. Bavorským, který byl milovníkem umění. Nechal postavit několik nákladných zámků, mj. například známý Neuschwanstein a byl obdivovatelem skladatele Richarda Wagnera. Ludvík si měl původně vzít za ženu Žofii, mladší Alžbětinu sestru, ze sňatku však sešlo. Ono se není ani moc čemu divit, Ludvík se neměl ke stanovení data a vůbec si žil ve svém vlastním světě, kterému málokdo asi rozuměl. Možná až na Alžbětu, která nevěřila, že je šílený. Nicméně v průběhu času byl prohlášen za nesvéprávného, sesazen z trůnu a jeho život skončil za tragických okolností, utonul ve Starnberském jezeře.
Jeho smrt Alžbětu zasáhla, stejně tak odchody dalších milovaných z jejího života. K těm nejzásadnějším momentům patří ztráta jejího syna, následníka trůnu, Rudolfa, který byť zažil svazek manželský a zplodil dceru, trpěl postupem času psychickými potížemi. Měl návaly strachu, které zaháněl požíváním alkoholických nápojů a promiskuitou. Evidentně toužil odejít ze světa, avšak ne sám. Nejprve se k tomu snažil přesvědčit první milenku, jistou Mizzi Casparovou, která se mu vysmála, a tak si po čase našel Mary Vetserovou, která konečně souhlasila. Společně spáchali sebevraždu v roce 1889, a to tak, že Rudolf nejprve zastřelil Mary a potom sebe. Císař se bál skandálu, a tak oficiální vyjádření znělo, že korunní princ Rudolf spáchal v pomatení mysli sebevraždu.
Alžbětu jeho odchod naplnil žalem a několikrát se s ním snažila navázat spirituální kontakt. Chtěla odejít za ním, nic jí už nebavilo a nenaplňovalo. Chodila oblečená pouze v černé barvě a všechny své šperky rozdala. Po Rudolfově smrti následoval skony hraběte Andrássyho či Alžbětiny sestry Heleny, které rovněž zanechaly šrámy smutku na její duši.
Stále cestovala, aby nebyla v Rakousku, manželovi tolerovala, jako mnoho let předtím, milenky. Dokonce jednu z nich s císařem seznámila – Kateřinu Schattovou, která měla privilegium obědvat v císařském rodinném kruhu a jež císařovi pomáhala překonat žal ze ztráty jeho milovaných, později i samotné Alžběty.
Poslední roky života a osudné střetnutí s atentátníkem
Poslední roky života trávila jak jinak než cestami, které ji zpestřovaly návštěvy rodinných příslušníků a také císaře. Po smrti své sestry Žofie, jež uhořela při požáru, se uzavřela a začala častokrát mluvit o smrti, kterou jako by k sobě volala. V srpnu roku 1898 se vydala do Švýcarska, do Ženevy, kde se velice brzy provalilo, třebaže přijela pod jiným jménem, že je ve městě císařovna.
Tuto informaci se dočetl mladík jménem Luigi Lucheni. Luigi byl dle pramenů člověk pocházející z velice chudých a nehostinných poměrů, jenž prošel nalezincem i pěstounskou rodinou. Jeho život se odvíjel ode zdi ke zdi a nikde se nechytal. A jak už to bývá, pocit neštěstí a zmaru je dobrým podhoubím k radikálním řešením, které mohlo umocňovat i jeho setkávání s anarchisty. Na trhu si koupil pilník, a když se císařovna se svojí společnicí chystaly opustit hotel za účelem stihnout parník do Territeru, běžel proti ní a strčil do ní. Přitom, aniž by to kdokoliv zpozoroval, ji probodl pilníkem. Sisi sice spadla na zem, ale zdálo se, že vše je v pořádku a ona se odebrala i přes bolest na prsou k parníku. Později na jeho palubě omdlela a teprve po rozepnutí živůtku se zjistilo, že v oblasti srdce se nachází malá ranka, ze které vytéká proužek krve. Byť byla loď s císařovnou vrácena do přístavu, do hotelu již Sisi nesli na nosítkách a později toho dne svému zranění podlehla.
Vlak s jejími ostatky byl poslán do Vídně, přičemž cestou měl několik zastávek, aby jí lidé mohli vzdát poslední hold. Rakev s Alžbětinými ostatky byla převezena do Hofburgu, kde byla vystavena. Pohřeb se konal v září roku 1898. Atentátník Luigi Lucheni dostal za svůj čin doživotí a ve vězení se v roce 1910 oběsil.
Vzpomínka na Sisi zachycena na minci z ryzího zlata!
Krásná Alžběta Bavorská, řečená Sisi, se stala inspirací pro mnohá zpracování, ta numismatická nevyjímaje. Proto k příležitosti 185. výročí jejího narození vznikla mince z ryzího zlata 999/1000, která se pyšní jednak svým zpracováním v nejvyšší kvalitě, a pak také velice nízkou limitací.
Minci zdobí zdařilá podobizna Alžběty, kterou doplňuje opis ELISABETHA IMPERATRIX AUSTO – HUNGARICA. S mincí je rovněž dodán Certifikát autentičnosti, potvrzující její parametry a elegantní balení.
Mince se jistě stane krásnou upomínkou nejen pro všechny obdivovatele krásné a nespoutané Sisi!
Pro více informací o minci navštivte: Císařovna Sisi