Touha po vlastním divadle
Český národ po dlouhá léta snil o vlastním divadle. Tehdejší představení se totiž konala povětšinou v dřevěných boudách či na scénách, kde se střídali čeští umělci s těmi německými. Devatenácté století se neslo v duchu národního obrození, kdy rostla úroveň české kultury a celkově národní identita. S vlasteneckým uvědoměním rostla i touha po české divadelní budově, která by dosahovala úrovně německé produkce u nás.
Rovněž jakousi inspirací byly i události v zahraničí, např. v Polsku, Maďarsku či Rumunsku, kde takováto divadla vznikala.
První krůčky k realizaci
V roce 1850 vznikl Sbor pro zřízení českého Národního divadla, jehož cílem bylo zahájit sbírku na stavbu divadla. Předsedou Sboru byl zvolen František Palacký. Mezi první úkoly Sboru bylo najít vhodný pozemek k výstavbě. Po čase hledání se podařilo nalézt parcelu bývalé solnice na dnešním Smetanově nábřeží.
Od počátku se však Sbor potýkal s nedostatkem financí, a tak se v roce 1862 rozhodlo postavit alespoň divadlo prozatímní, jehož architektonický návrh zhotovil Ignác Ullmann. Divadlo bylo postaveno za rekordních šest měsíců a fungovalo až do dokončení Národního divadla.
Dne 11. listopadu 1866 Sbor vyhlásil architektonickou soutěž na výstavbu Národního divadla, do které se přihlásili čtyři kandidáti, z nichž byl nakonec vybrán Josef Zítek.
Dlouholeté úsilí Sboru o zřízení Národního divadla vyvrcholilo 16. května 1868, kdy bylo slavnostně poklepáno na základní kameny a výstavba mohla započít. Tento den se do paměti Pražanů i všech Čechů zapsal nejen jako den položení základních kamenů Národního divadla, ale jako den národní manifestace za svobodu a zrovnoprávnění českých zemí v rámci dualistické rakousko-uherské monarchie.
Základní kameny z mytických míst
Jednotu národa měla spojovat i idea základních kamenů, kterých bylo celkem 21 a jež byly vyzdviženy z mytických a symbolických míst celých českých zemí. Do kamene z hory Říp byla uložena schránka se zakládací listinou, lopatkou a stříbrným kladívkem, kterým byly prováděny slavnostní poklepy. Na vrchním základním kameni se také poprvé objevilo ikonické heslo „Národ sobě“. Dalšími zakládajícími kameny byl kámen z Louňovic na Černokostelecku, Trocnova, Vyšehradu či Radhoště.
V červnu roku 1881 se dokončovací práce na Národním divadle pomalu chýlily ke svému závěru. Tou dobou se Sbor dozvěděl, že Prahu má navštívit korunní princ Rudolf s princeznou Štěpánkou Belgickou. Za tím účelem se rozhodl velice rychle a neplánovaně uspořádat 11. června slavnostní premiéru, při které měla zaznít Smetanova opera Libuše. To mnoho českých vlastenců zaskočilo a bohužel mnoho z nich o slavnostní otevření přišlo. Bylo proto naplánováno ještě jedno slavnostní otevření, a to 11. září.
Osudný požár
Toho se však Pražané už nedočkali, jelikož 12. srpna 1881 zachvátil budovu divadla požár, který vznikl při neopatrné montáži hromosvodu. Během chvíle přišly několikaleté snahy českého národa vniveč, požár zničil původní měděnou kopuli, hlediště i jeviště divadla.
Požár se stal národní katastrofou, která však opět národ stmelila. Znovu se začalo se sbírkami, které se konaly ve všech městech a okresech. Přispívali všichni, rovněž král František Josef I. se svojí chotí Alžbětou věnoval dvacet tisíc zlatých, korunní princ Rudolf s manželkou Štěpánkou Belgickou věnovali jeden tisíc zlatých. Díky takové solidárnosti se během krátké doby vybralo dostatek financí na odstranění škod.
Obnova národní pýchy
Architekt Josef Zítek přišel s novým architektonickým návrhem, který však byl Sborem zamítnut, což mělo za následek, že projekt Národního divadla byl předán jeho žákovi Josefu Schulzovi, jehož novorenesanční podobu obdivujeme dodnes. Schulz nechal rozšířit budovu o nájemní dům dr. Poláka, pozměnil prostorové dispozice hlediště, aby zlepšil viditelnost. Citlivě se mu podařilo spojit tři budovy různých autorů do stylové jednoty.
Obnovené divadlo bylo slavnostně otevřeno 18. listopadu 1883. Konečně po třiceti dlouhých letech úpěnlivých snah, vytrvalosti se český národ dočkal. Co se zpočátku zdálo pouhým snem, se stalo skutečností. Slavnostní ceremoniál se uskutečnil za doprovodu Smetanovy opery Libuše.
Symbol národní pospolitosti oslavuje pamětní medaile
Cesta českého lidu k vlastnímu divadlu byla sice spletitá, i tak však dosáhla svého vítězného konce. Národní divadlo se stalo symbolem našeho národa a dodnes se nám při jeho návštěvě tají dech. Národní Pokladnice si jeho odkazu více než vědoma a k 155. výročí jeho vzniku pro všechny připravila krásnou pamětní medaili zušlechtěnou ryzím zlatem 999/1000. Medaile na svém aversu nese Hynaisovu velkolepou oponu. Na reversu lze obdivovat českého lva od slavného Alfonse Muchy a symbolické heslo Národ sobě.
Pro více informací o pamětní medaili, která nesmí chybět ve vlasteneckých sbírkách, navštivte: NÁRODNÍ DIVADLO